Z historie vápencového lomu Neštěmických Solvayových závodů ve Svatém Janu pod Skalou

Solvayovy lomy byly po několik desetiletí významným dodavatelem kvalitního vápence pro chemickou výrobu. Těžba zde probíhala bez ohledu na politický vývoj a nezastavila ji ani druhá světová válka. Na objem těžby byly kladeny vysoké nároky, a tak užívaná technologie těžby prodělala více změn, než kolik se dotklo některých starších dolů za celá staletí. Zajímavým vývojem prošla i doprava vápence, který nebyl dopravován jen po železnici a zpevněných cestách, ale také pod zemí a část své cesty urazil dokonce vzduchem vysoko nad korunami stromů. S bohatou historií těžby a dopravy vápence se dnes můžete seznámit při návštěvě skanzenu.

Lom byl založen, aby zásoboval vápencem továrnu v Neštěmicích u Ústí nad Labem, která se zabývala výrobou sody tzv. Solvayovou metodou. Od toho je odvozen i nejčastěji užívaný název lomu a název dnešního skanzenu. Vlastníkem a provozovatelem lomu byl stejně jako u neštěmické továrny Rakouský spolek pro chemickou a metalurgickou výrobu a výrobu amoniakální sody systém Solvay. Koncesi pro vybudování lomu se podařilo získat v roce 1916 a ještě na přelomu let 1916 a 1917 proběhlo zadání zakázek na stavbu objektů potřebných pro lom, neboť před zahájením těžby bylo třeba postavit v lomu kancelář, zázemí pro zaměstnance, sklady a samozřejmě strojovnu pro motor k pohonu kompresoru.

Těžit se začalo roku 1918 v nízkém jednoetážovém lomu, později se lom rozšířil na dvě etáže. Pro rozpojování kamene se používala pneumatická kladiva a vrtačky. Stlačený vzduch pro pneumatické nástroje zajišťovaly kompresory poháněné nejprve zapůjčenou parní lokomobilou, později benzinovým motorem. Vytěžený materiál se ručně nakládal do vozíků úzkorozchodné dráhy o rozchodu 600 mm. Tyto vozíky se lidskou silou tlačily k horní stanici samotížné lanovky vedoucí na překladiště státní dráhy v Loděnici (Jánská), odkud byl vápenec převážen na zpracování do Neštěmic. Lanová dráha byla 1580 metrů dlouhá, překonávala převýšení 126 metrů a dokázala přepravit 38 tun materiálu za hodinu.

Roku 1925 se podařilo zavést do lomu elektřinu, což umožnilo nahradit spalovací motor k pohonu kompresoru za elektrický a pořídit i výkonnější kompresor. V roce 1928 již byl lom vybaven třemi elektromotory o celkovém výkonu 85,75 koní a osvětlení závodu zajišťovalo přes 60 žárovek.

V lomu se experimentovalo s těžbou tzv. anglickou dobývací metodou, známější pod názvem nálevkování. Ze severního úbočí kopce byla vyražena štola do ložiska sodbočkami k jednotlivým sypným komínům, do kterých se sestřeloval vápenec ze stěn lůmků (nálevek). Tento způsob těžby se však zřejmě neosvědčil, a tak byl v létě 1926 nedaleko muničního skladiště otevřen nový stěnový lom, označovaný jako „horní lom“, dnes známý pod názvem Střelnice. Horní lom byl oproti původnímu lomu o 12 m výše a vápenec z něj byl dopravován pomocí svážné dráhy.

Nálevkování

(anglická metoda, mlýnkování)

Specifický, na našem území příliš nerozšířený způsob dobývání surovin v lomech, kdy se ložisko neotevírá z povrchu, ale z vodorovné podzemní štoly vyražené pod vlastní ložisko.

Z této štoly je proražen svislý nebo mírně nakloněný sypný komín vedoucí až na povrch. Stěny tohoto komínu se následně odstřelují, čímž dochází k rozšiřování komínu do tvaru nálevky. Spodní části komínu nad dopravní štolou je opatřena uzavíratelnou výpustí, takže rubaninu lze sypat přímo do vozíků v dopravní štole nebo jejích odbočkách a vyvážet na povrch.

Vytvořením více sypných komínů z jedné dopravní štoly se postupně vytěží pruh ložiska podél štoly.

Tato metoda těžby je dobře patrná na lomech Velká a Malá Amerika.

Otevření horního lomu bylo jen dočasným náhradním řešením, neboť zásoby vápence zde nebyly v dostatečném množství ani kvalitě. Pro rozšíření těžby bylo vybráno území na opačné straně kopce, než kde probíhala stávající těžba, nedaleko oblasti nazývané jako Propadlé vody. Práce na vybudování tohoto nového tzv. jižního lomu byly zahájeny roku 1929. Nové oblasti těžby bylo potřeba propojit se stávajícím vybavením lomu a horní stanicí lanovky. Povrchová doprava by vyžadovala dlouhou trasu vedoucí i přes cizí pozemky, které by bylo třeba vykoupit. Tyto nevýhody tradičního řešení nakonec vedly ke zvolení zajímavé alternativy – dopravy pod zemským povrchem. K tomu se využilo jedné ze štol, která dříve sloužila k těžbě nálevkováním. Tuto štolu lomaři na podzim 1929 prorazili skrz celý kopec. Délka štoly dosáhla 217 m. Pro zajištění tunelu byly zvoleny betonové výztuže systému Neubauer.

S narůstajícími vzdálenostmi již nebylo možné pohánět vozíky pouze lidskou silou, a tak byly pořízeny dvě lokomotivy, které vyrobila strojírna Brno-Královopolská.

Největšího rozmachu dosáhla těžba v lomu za druhé světové války, kdy byla podřízena německému plánovanému hospodářství. Vybavení lomu bylo rozšířeno o elektrický a dieselový bagr a nové dieslové a benzinové lokomotivy. Pro nedostatek pohonných hmot během války však musel být dieselový bagr přestavěn na elektrický a jedna benzínová lokomotiva byla dodatečně osazena generátorem na dřevoplyn.

Pro mechanizaci úpravy a následného třídění vytěženého vápence podle frakce byly vybudovány nové objekty drtičů a třídiče. Drcení kamene zajišťovaly dva čelisťové drtiče, které poháněly silné elektromotory. Pomocí hrablového (deskového) dopravníku byl nadrcený kámen vynesen do nejvyššího místa třídící soustavy a vysypán do rotačního kruhového třídiče o výkonu až 400 tun za hodinu.

Roku 1945 byly lom i neštěmická továrna znárodněny a podřízeny národnímu podniku Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. Již roku 1950 však došlo k další změně, neboť tento národní podnik byl zrušen a část jeho majetku přešla pod nový podnik Továrna na sodu, n.p., Neštěmice (TONASO).

Důsledkem masivní těžby těch nejkvalitnějších vápenců během války, nebyl v následujících letech příznivý poměr vytěženého vápence a materiálu, který musel byt ukládán na haldy. Nepomohly pokusy o rozšíření těžby ani o její mechanizaci, lom již nedokázal dostatečné dodávky vápence zajistit a TONASO jej předalo národnímu podniku Železnorudné doly n.p. Nučice, který jej obratem přenechal podniku Československé státní silnice Praha n.p.

Silničáři upřednostňovali jiné technologie, a tak došlo ke zrušení úzkorozchodné dráhy a jejímu nahrazení nákladními automobily. Až do roku 1963 probíhala těžba vápence jako materiálu pro opravy silnic, ale po zprovoznění nového moderního lomu u Vinařic, bylo rozhodnuto o ukončení těžby.

Třicet let poté, roku 1993 bylo založeno občanské sdružení Společnost Barbora, společnost pro zachování důlních a průmyslových památek (dnes Společnost Barbora, z.s.). Jeho členové postupně obnovili úzkorozchodnou dráhu a v prostorách bývalého lomu vybudovali skanzen Solvayovy lomy. Návštěvníkům nabízí jízdu úzkorozchodnou drahou po okruhu dlouhém 1,8 km, prohlídku štoly a muzea těžby a dopravy vápence v Českém krasu. V rámci venkovní expozice si mohou návštěvníci prohlédnout například vzduchový vrátek a svážnou dráhu, lanové bagry, úzkorozchodné lokomotivy, důlní a lomové vozíky i další exponáty.